Toto Telemannovo duchovní oratorium vzniklo v roce 1762 na text filosofa, teologa a básníka Christiana Wilhelma Alerse, jenž byl mj. Telemannovým žákem. Námětem jsou události Posledního soudu, jak zřetelně konstatuje samotný název díla: Den Soudu, Soudný den (Der Tag des Gerichts). Ve skladbě, vytvořené na německý text a spadající tak do okruhu luteránské duchovní hudby, jsou patrny ohlasy římského oratoria, jehož základy připravoval již Emilio de’ Cavalieri v Představení o Duši a Těle (Rappresentatione di Anima, et di Corpo, 1600). Základem jsou teologické disputace, jež zcela jasně směřují k triumfální obhajobě Posledního soudu jako nedílné součásti křesťanského pojetí světa.

Většinu aktérů tvoří alegorické postavy, mezi nimiž převažují postavy kladné: Náboženství (Die Religion), Víra (Der Glaube), Pobožnost (Die Andacht) nebo blažené duše (Seliger). Jejich abstraktnost je umocněna též hudebně, neboť některé z těchto postav jsou zastoupeny dvěma i třemi různými hlasovými rejstříky. Proti nim stojí Bezbožnost (Der Unglaube) a Posměch (Der Spötter), jejichž negativní stanoviska jsou postupně zpochybňována a nakonec jasně vyvrácena. Podobně jsou proti sobě postaveny na jedné straně sbory věřících (Chor der Gläubigen), andělů (Engel), vyvolených (Auserwählten), blažených (Seligen) a nebešťanů (Himmlischen), které jednoznačně triumfují nad sborem Neřestí (Chor der Laster). Do disputace vstupuje také Rozum (Die Vernuft), který vnáší hledisko racionální, tedy filosofické.